BOŽE, JSEM TĚHOTNÁ II

A je to tady. Druhý potomek je na cestě. Však jsme to chtěli, tak co ten stres?

Důvodů ke stresu bylo a je hned několik. Věřím, že nejsem jediný rodič, který to tak v sobě má. Naší dcerce budou koncem ledna tři roky a s manželem jsme si říkali, že bychom chtěli, aby tady nebyla sama a měla sourozence. Taky jsme chtěli, abychom mezi dětmi měli tak 3-4 roky věkový rozdíl, což se nám krásně splnilo. Jenomže...

Abych to vzala tak nějak popořadě. Že jsem těhotná jsem zjistila někde v květnu, což bylo stále docela brzo po operaci žlučníku. Bylo mi neskutečně blbě. Teda mě už bylo blbě rok, proto jsem šla na tu operaci žlučníku, ale po operaci tělu trvalo, než se s tím vypořádalo a pak jsem hned otěhotněla. Celé první tři měsíce a nejen, že mi bylo blbě, to už jsem znala z prvního těhotenství, jenomže jsem taky začala zvracet. A to hodně. Byť jsme plánovali tak nějak začít na mimču pracovat, mysleli jsme, že to přijde trošku později. Byla jsem z toho taky trochu rozhozená, protože jsem si konečně domyslela návrh tetování, které chci a byla domluvená s tatérem. No nic, takže malování po těle zas muselo počkat.

Nuže, další věcí, které byly docela stresujícím faktorem byl fakt, že jsem ještě během letoška musela dodělat doktorát. Ten už chvála Bohu mám, ale řešit to v době, kdy vám je všechno, jen ne dobře, stojí za to. A jestě s malým děckem, aby toho nebylo málo. Řešíme taky auto - dnešní autosedačky, které splňují nejpřísnější normy (každý máme nějakou úchylku a já jako bezpečák přes auta mám zrovna tuhle) jsou dost velké. Dcerka ještě stále sedí v protisměru a manžel se před ní nevleze. Před vajíčko se naštěstí vejde, ale jelikož druhý potomek má být kluk jako buk, dle všeho je větší než byla dcerka při narození, tak ke změně z vajíčka na pokračovací bude asi brzo a před tu už se nevejde. No takže řešíme, že bychom koupili větší auto. Jenomže je kravina mít před barákem parkoviště jak v autoservisu a tak nějaké auo bude muset jít z domů a samozřejmě karta padla na mojeho milovaného cviště. Nečekám, že vztah majitel-první auto pochopí každý. Ale pro mě to bude fakt těžké loučení.

Pak jsou tady samozřejmě klasické obavy, které mě hodně straší. Co když se něco stane při porodu? Máme doma malé dítě, manžel je úžasný, dokáže se o ni postarat, ale kdo nechce vidět své dítě vyrůstat? Z toho mám doslova panickou hrůzu. Přispívá k tomu fakt, že termín máme den před Vánoci (nezodpovědní rodiče!!!) a já už týden bojuju s hnusným kašlem, mám antibiotika, dusím se jak kráva až mě z toho neskutečně bolí břicho, soplím až hrůza. Stresy, aby bylo miminko zdravé jsou všudypřítomné. Tím spíš, když máte v rodině (byť ne v té úplně nejbližší) postiženého člena a víte, že tyto druhy se nedají předem odhalit.

Taky jsem tohle těhotenství vychytala snad všecko co jsem mohla. První těhotenství bylo oproti tomuhle jako procházka růžovým sadem. Tenkrát jsem přibrala asi 10 kilo, teď už mám nahoře přes 17 kg, už několik měsíců otýkám, je mi zle, nemožu spát, všecko mě tlačí, bolí mě záda... A do toho se musím samozřejmě starat o dcerku a barák. Byť se manžel snaží pomáhat, chodí do práce, nemůže tady s náma být 24/7. Několikátý měsíc už mi taky hrozí předčasný porod. To sice bylo stejné i u předchézího těhotenství, ale to jsem mohla klidně ležet. Teď to nende. Poslední asi tři měsíce jsou pro mě boj i běžné věci. Nikdy bych nevěřila, že fakt může být problém oblíknout si ponožky. Jsem po tom zmožená jak po maratonu. Tohle jsem přo prvním těhotneství nechápala, neměla jsem s ničím absolutně problém. Taky jsem měla daleko menší bachor než mám teď.

No a samozřejmě na psychické pohodě nepřidává ani skutečnost, že sotva vaše dítě začne být aspoň trošičku samostatná jednotka v tom, že si zahraje aspoˇň 5 minut samo a nevisí na vás furt jak nějká přísavka, tak to máte všecko absolvovat znova. Představa, že zase budu sedět jen doma, protože s tím uzlíkem se tady nedá nic dělat, bude to vyžadovat neustálou péči a ještě ho budu muset chránit, aby mu ta naše první divočina třeba omylem (či schválně) neublížila. Z toho šedivím. Doslova. Našla jsem si pár šedivých vlasů. A taky problém žárlení. Děsím se toho, že starší bude žárlit. Jako asi bude, je to asi normální, ale prostě...

Člověk se na to prtě těší, ale strach není o nic menší, než byl u toho prvního. Tohle jsem nečekala. A taky jsem předpokládala, že druhé těhotenství bude stejná "pohoda" jako to první. A že druhé miminko bude taky maličké. A ještě mě doktorka postrašila rychlým porodem, protože mimčo je hodně nízko. První porod byl ani ne 3 hodiny. Jenomže my teď máme dítě, co musíme odvézt na hlídání a do porodnice to je BEZ PROVOZU přes 30 minut, je docela zima, co když budeme muset ometat a škrábat auto?... A už su zas vystresovaná.

Věřím, že všechno bude v pohodě, ale ten červíček pochybností tam prostě vzadu někde pořád je.

Tak to vidíte. I když vám do života pán Bůh přihraje vlastně to, co jste chtěli, furt z toho můžete být pěkně ve stresu.