BÝT VIDĚT, BÝT SLYŠET

Nikdo se tě na to neptal... Nikoho to nezajímá... A co jako? ... Komu to cpeš... Proč máme jako lidé neustále pocit nutnosti sdílet... vlastně vše a to i s cizími lidmi. Proč?

Určitě nejsem jediná, kdo si na internetu všiml jedné vlastnosti lidí a to, že spousta z nás má potřebu za každou cenu sdělit nejen svůj názor, ale taky třeba celý svůj příběh. A to i v případě, že se na něj nikdo neptal. Ony ty sociální sítě jsou takový fajn průřez lidskou společností.

Uvedu pár příkladů. Jsem na FB ve skupince, která se zabývá pomocí samoživitelkám a samoživitelům. Kdosi tam dal dotaz, zda jsou opravdu všichni samoživitelé, když má skupina asi 4 000 členů. Objevila se spousta komentářů typu "jo jsem," nebo "ne, jsem tady jako dárce." Ale objevilo se tam taky spousta komentářů, kde ženy měly potřebu vyjádřit celý svůj příběh, jak se staly samoživitelkami, další komentáře obsahovaly esej na téma jak jsou vlastně díky "samoživitelství" hrozně silné apod. Jakože... OK, díky, jsem ráda, že vím, že Jaruna z Velehradu je sama bo jí Dušan zahýbal s Máňou ze zeleniny a teď sotva zvládá zaplatit nájem (tohle je ta kratší verze, delší měla 4 odstavce).

Dále jsem ve skupině ReHračky, kde pan Kilevník napsal, že bohužel musí zrušit takový ten vratný kód na zásilkovnu, protože na tom narostl dluh. ReHračky se zabývají tím, že tam pošlete hračky, které jsou hezké a už je nepotřebujete a nemáte nutnost na nich vydělat a oni je pak za bakšiš jdoucí na provoz, prodají zase dál. Jde o udržitelnou formu, kdy není potřeba neustále kupovat nové a nové hračky, spousta z těch, co máme doma, jsou jako nové. Všichni v té skupině to ví. Nicméně mezi komentáři, které tento krok schvalují, nebo třeba i neschvalují, se objevil komentář "mám x hraček, chci je ale prodat, ne darovat." Jakože... děkujeme za sdělení, posíláme klíčenku?

Nebo takový ten nešvar na jakýkoliv příspěvek odpovídat politikou.. jako třeba že i za globální oteplování a hlad v Africe může Fiala nebo Babiš.

Takových příkladů bych mohla uvést bambilion. A já se ptám proč to máme jako lidi zapotřebí? Je to dobou, kdy jsme sice díky netu propojení, ale ve skutečnosti vlastně více osamělí? Nebo je to tím, že na internetu jsme "více inkognito" a tak si dovolíme to, co bychom do očí někomu, nebo před někým neřekli? Nebo jsme takoví bývali vždycky a jen tyhle kecy šly ostatním jedním uchem tam a druhým ven a zůstaly bez povšimnutí, stejně jako tyhle komentáře? Je to prostě lidská vlastnost cítit sounáležitost a máme potřebu být vidět a slyšet?

Za sebe bych řekla, že máme potřebu cítit, že na nás záleží. A když nemáme kamarády, řekneme to terapeutovi, když nemáme terapeuta, vyblijeme se někde do komentářů. Jenomže se pak nikdo nemůže divit, když dostane odpověď jako jsou uvedeny výše.

Kdysi jsem četla pěkné přirovnání. Představte si Karla. Karel je kardiochirurg. Maká dvanáctky, ve volném čase se věnuje rodině, koníčkům a dovzdělává se v oboru. A pak si představte Jindru. Jindra práci moc nedá, rodině se nevěnuje a koníčky nemá vlastně žádné. Karel nemá čas a ani potřebu komentovat vše, co na sociálních sítích vidí, zatímco Jindra tu potřebu má. A na jaké úrovni jsou asi jejich komentáře? Buď více jako Karel a méně jako Jindra.

Nemám tím na mysli, že nemáme sdělovat své názory, nebo se vůbec nevyjadřovat. Jen se obvykle očekává, že budete mluvit k tématu a věcně, výše uvedené příklady jsou pravým opakem. Abych byla ale fér, tak musím říct, že některé výkřiky do tmy jsou vtipné, to zase jo. Problém nastává, když je na internetu přejindrováno. Humor se pak hledá už těžko.

Na intenetu většina z nás téměř nikdoho nezajímá. Ani já, nejspíš ani vy. Smiřte se s tím. Zkuste si najít přátele, které zajímat budete. Je to těžké, já vím, ale ne nemožné. No, anebo si založte blog, jako já, kam budou chodit jen lidé, které vaše výblitky zajímat budou.