DĚTI JSOU TAKY LIDI

Kniha je pro mě velmi aktuální, jelikož z našeho miminka se stává stále více vnímavý človíček. A tak jsem knihu dostala pod pařez. Hodně z vás se mě ptá, jaká je, tak pojďme na to.

Kniha Děti jsou taky lidi od autorky Zdeňky Šíp Staňkové se věnuje respektujícímu rodičovství. Kniha je zajímavá a je těžká. Hrozně těžko se čte vzhledem k počtu různých příběhů, ze kterých vyplývá, kolik lidí mělo těžké dětství. Ta čísla jsou alarmující. Příběhy jsou doplněny komentářem a kategorie jsou velmi dobře zpracované. Nicméně z knihy jsem už dlouho nebyla takto zklamaná. Je zajímavá, ale zklamala mě. Celkově bych jí dala tak 2,5 hvězdičky z 5. Proč?

Hodně mě namlsala předmluva a od knihy jsem prostě očekávala něco jiného. Moje očekávání bylo v nějakých tipech o tom, jak vychovávat s respektem. Čekala jsem nějaké konkrétní případy i příklady z našich dětství a jak je možné se zachovat jinak, jak pracovat se sebou sama, když se nám otevře nějaká rána z dětství, abych neopakovala chyby našich rodičů. Místo toho je celá kniha ve své podstatě o tom, že všecko je špatně. Jak ale některé problémy vyřešit už tam není. Teda pardon ano. Jsou tam tipy jak nevybuchnout (tipy stylu nadechněte se zhluboka, napočítejte do deseti, opláchněte si obličej studenou vodou - nečekali byste, co?). A jo, ještě někde v půlce knížky je asi 5 vět, které se dají říct jinak. Rady, které jsou k něčemu, se dají shrnout asi na 10 řádků. A to je prosím vše. Ze 304 stránek. Není to to, co jsem chtěla.

Kniha je vlastně celá o tom, že pokud nenecháte dětem absolutní volnost (ne jen nechodit do školy, ale taky neříkat co jíst, v kolik spát, neomezovat čas na PC...), tak ze všeho budou mít trauma. No nevim, když vidím děti kolem sebe (od 9-12 let) a mají volnost je to přesně tak, jak byste čekali. Jí jenom sladkosti, spát chodí po půlnoci, nečistí si zuby a veškerý čas tráví u televize či na mobilu. Možná tenhle princip prostě jen nejde aplikovat na všechny děti? Za mě je tam zbytečně velká část věnovaná unschoolingu a antiautoritářství (tam se dočtete např. i o genocidě indiánů - za mě zbytečných X stránek).

Nelíbilo se mi tam ale víc věcí. Můj osobní problém byl s tím, že autorka se snaží nesoudit. Je to super a za to má můj obdiv, bo já to neumím. Ale tak často to tam zmiňuje, až z toho máte pocit, že přesvědčuje nejen nás čtenáře, ale taky sebe, že to tak opravdu je.

Autorka se neustále odkazuje a cituje knihu Trauma očima dítěte, což bude pro to, co jsem chtěla, asi přínosnější, než ta její. Teda cituje a parafrázuje tam hodně knih, hodně často. Ale tuhle nejčastěji. Co se odkazů týče, jsou vedeny prazvláštně. Autorka se zmínila, že kniha nemá být v žádném případě pokus o odbornou literaturu, přitom mám z knihy pocit, že se o to několikrát snaží. Nebo jen neumí lépe parafrázovat odborné lékařské pindy? A když se pak podívám na ozdrojování (např. Youtube.com), nelíbí se mi to. Je taky občas problém zjistit, co je jen její zkušenost a názor a co je vědecky podloženo. To bude moje postižení z akademické půdy, ale i tak. Takhle se to nedělá.

Opakování je tam víc. Asi milionkrát je tam zmíněný citát o tom, že povahové rysy jsou jako kulka v pušce a výchova je to, co mačká spoušť. Taky je tam hodně chyb. Nejsem češtinář, ale ve větách opakující se "jsem" nebo naopak chybějící "se" rve oči z důlků poměrně často. Nechávala jsem si překontrolovat bakalářku i diplomku. Stejně tak si nechám zkontrolovat disertačku. V případě vydání knihy by to měla být snad samozřejmost. Chybka se může objevit. Ale tolik? A takových?

V předmluvě je zmíněno, že může dojít AHA moment, kdy si můžete uvědomit, že vaše dětství bylo takové a makové a že proto jste takoví a tvarohoví. No nic takého se nekonalo. Možná jsem měla dětství opravdu tak suprové, jak si ho pamatuju jen s pár berličkami. A že jsem tak soutěživá s tím třeba nemá nic společného.. nebo na to dojdu ještě někdy jindy. 

Přes to všechno, co se mi nelíbilo knihu doporučuji. Nebudu jen hatit, kniha je zajímavá, přečetla jsem ji vlastně za 4 večery. Je tam dost věcí, se kterými souhlasím (např. nadužívání diagnóz jako je ADHD, autismus atd.). Určitě jsem ráda, že vznikla a že jsem si ji přečetla. Jsem ráda, že se o ní mluví a že ji čtou další rodiče. Jen prostě není to ta kniha, kterou jsem čekala. Myslím, že autorčin Instagram a Youtube kanál jsou totéž v digitální formě. Ve spoustě videí vlastně cituje přesně slovo od slova to, co je v knize. Takže pokud nejste vášnivými čtenáři, začněte autorku sledovat a dozvíte se hodně podstatného i bez knihy.