POLOČAS ROZPADU

Delší dobu jsem se neozvala a důvodů je hned několik. Státnice, léto, těhoteství.. takové jakože běžné věci... Jup, jsem v rozpadu... já... Je to divné? Ano. Proč? Protože jsem zarputile tvrdila, že já nikdy potomstvo mít nebudu... no a doprčic, roste mi břuch..

Poločas rozpadu uranu 235 je 704 milionů let. Poločas rozpadu mě je prý celkem 9 měsíců...

Celý život jsem fakticky zarputile tvrdila, že si nikdy děti nepořídím. Jednak je nemám ráda a přece jim nebudu podřizovat svoji svobodu, neuvážu se doma jako pes k plotu a druhak proč bych to dělala? Však bez rodič je jich na světě dost. Jo a nemám děti ráda, už jsem to říkala?

Jéžiš kolikrát já za život slyšela - jen počkej až budeš starší... Jenže už mi bylo dávno, dávno přes 20 a pořád jsem si trvala na svém. Moje rodina se už pomalu začala smiřovat s tím, že vnoučata/pravnoučata/synovce/neteře odemně prostě nebudou. Ale věk a to, jakého si k sobě zvolíme partnera dělá opravdu hodně.

Chvíli před třicítkou jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že bych si možná i dítě uměla přdstavit. Teda, ne všechny ty věci okolo, ale že bych možná jednou (třeba v 60) mít mohla. No a pár měsíců na to jsem se seznámila se s vým přítelem.

Když jsme se na začátku vztahu s partnerem bavili, jestli děti chceme nebo ne, z jeho strany přišlo jednoznačné ano. Z té mojí to tak jasné nebylo. Já jsem mu řekla, že bych mohla děti mít, ale že nejsou moji životí prioritou a že zatím se kloním k tomu, že děti nechci. Na to se moc netvářil, protože on děti chce. Uražená s větou, že co kdyby se ukázalo, že to není možné, že by mě nechal a hledal si jinou, jsem ho tenkrát posílala z Boleslavi pryč zpátky na Moravu. Snažil se mi vysvětlit, že to tak není, ale já v tu chvíli nechtěla moc poslouchat.
Nechali jsme si to oba projít hlavou s tím, že uvidíme, že nebudeme nic předbíhat. Mluvili jsme o tom opravdu hooooodně brzo (po pár týdnech co jsme se dali dokupy).

Čas plynul, odešla jsem ze své vysněné práce a začala přemýšlet nad nějakým dalším krokem. Samozřejmě najít si jinou práci, kterou jsem i našla, ale nenaplňovala mě tolik, jako předchozí. Vlastně mě moc dlouho nebavila. Začala jsem si uvědomovat, že práce asi vážně není všechno. Po měsících nálad (za které bych se sama nejradši vyliskala) a změně práce mi došlo, že by mi asi nevadilo mít dítě s tímto partnerem.

Hrozně dlouho jsem brala antikoncepci a po rozhovoru s doktorem mi bylo řečeno, že se po vysazení sice může zadařit hned, ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsem ji brala, může tělu trvat i několik let, než se "dá do pohody." Jelikož mi prášky už nedělaly moc dobře, domluvili jsme se doma, že je vysadím a uvidíme. Buď se zadaří, nebo ne. Předpokládali jsme, že mezitím stihneme dostavět barák a vzít se.

Hovno, hovno, zatá rybko. Zapadla jsem téměř okamžitě. Ve chvíli, kdy jsem to zjistila, jsem měla radost, ale zároveň vztek. Byla jsem smutná a naštvaná. Aktuální práce mě baví, konečně jsem si tady našla i kamarády a měla bych zůstat doma u plotny a plínek? No to teda ani náhodou! Následovalo několik fakt divných týdnů.

Nechala jsem si stav potvrdit u doktora, udělala jsem státnice (no jo vlastně, MÁM TO!) a užírala se tím, jak to bude dál. Do toho mi první tři měsíce bylo fakticky blbě. Ze všeho mě natahovalo, všechno mi neskutečně smrdělo. Žádná radost, žádná chuť cokoliv dělat.

Tohle se naštěstí všechno uklidnilo a já jsem začala pomalu pracovat na plánu, jak by se vše dalo zvládat. Je to vymyšlené, jen se bojím, že jakmile se ten uzlík narodí, hodí mě do toho vidle a všecko co mám naplánované, bude jinak... Tož známe život, že ano.

Nuže, dnešní příspěvek byl o tom, že mi byl stanoven poločas rozpadu i když jsem tvrdila, že to nikdy nenastane. Aktuálně jsem někde v pátém měsíci a už to na mě začíná být i vidět. Proč těhotenské břicho musí narůst dřív než těhotenské cecky? Co už...

Každopádně o tom, jak to teda nakonec zvládám/nezvládám, jak se mi to všechno daří/nedaří skloubit s prací, psaním disertační práce, stavbou baráku a já nevím čím vším, se ještě určitě několikrát rozepíšu. Tohle mělo být jen takové vysvětlení, proč byl takovou dobu klid a úvod k tomu, co nás v budoucnu dál čeká...