PRÁCE JAKO NÁBOŽENSTVÍ

Jsem hrozný workoholik. Není tomu tak dávno, co jsem dělala výšku, měla práci, stáž a brigádu najednou, k tomu jsem 2x týdně jezdila přes půl republiky. Dělala jsem to tak dlouho. Až moc dlouho... Práce, práce, práce. A nejsem jediná. Ale proč to tak je?

Práce ve ŠKODA Motorsport, studium na vysoké, stáž na formuli student a brigáda v technickém muzeu. Pendlování mezi Ostravou a Boleslaví. Časem se změnila jen doba strávená v jednotlivých městech a zkrácení o brigádu - o to více času jsem věnovala práci v Motorsportu. Vsadím se, že ve svém okolí najdete minimálně dva workoholiky, co taky tráví v práci i večery a víkendy.

Takhle jsem fungovala cca 7 let. Denně jsem prací, formulí a školou trávila veškerý svůj čas, spávala jsem 6 hodin denně. Bavilo mě to a nebrala jsem to jako práci. Zdá se to zvlášní, ale i z koníčku, kterému se věnujete takhle intenzivně, se dá vyhořet. Někde v svých 24 letech jsem zažila svoje první vyhoření s nepěknými zdravotními problémy a tak mi doktor zakázal pracovat víc jak 6 hodin denně. Bylo to jako výsměch, vždyť jsem byla zvyklá pracovat zhruba 16-18 hodin denně. Trochu jsem polevila a zdraví se po nějaké době vrátilo do normálu. A já jsem najela do starých kolejí.

Dneska už je pro mě tenhle rytmus nepředstavitelný. A nechci, aby se vrátil. Přesto všechno, když jsem se v jedné z bývalých prací vrátila domů poprvé večer, zhruba po šesté (předávala jsem zákazníkům letadla), cítila jsem, že je to tak správně, že mě konečně ta práce baví a je to tak, jak to má být. Běžně jsem chodívala domů kolem třetí a připadalo mi to špatně. Z Motorsportu jsem totiž domů před šestou chodívala málo kdy, většinou ještě později.

Znovu jsem změnila práci a chodívala jsem dom kolem páté. Jenomže už se ve mě něco zlomilo. Přestala jsem být v práci přesčas (stávalo se to jen někdy). Hlavně už jsem tam nechtěla být tak dlouho. Jak jsem k tomu došla? Co se změnilo? Tak prvně jsem si našla partnera. To sehrálo velkou roli, ale není to jen tím. Paradoxně je to tím, co jsem dělala tak dlouho v kuse.

Dost dlouho mi moje předchozí aktivity chyběly. Dodneška je mi líto, že už v Motorsportu nedělám, i když je to fakt náročná práce. Jenomže jsem si uvědomila, že nedělám ani rally, ani formule a ti lidi, na kterých mi záleží, mě mají pořád rádi. Je jim u zadku, jestli navrhuju světovou špičku aut, dělám v kanclu letadla, řeším se zákazníky pohony, nebo kdybych jezdila s hovnocucem. To, že to chybí mě, je ten největší problém, ne to, že by klesla moje hodnota.

Vždyť mě je přece taky jedno, jakou práci má můj manžel, jeho hodnotu to nikterak nezvyšuje, ani nesnižuje. Jeho hodnotu zvyšuje fakt, že pracovat chce a pracuje, ale ne to, co dělá. Víc mě zajímá jak s námi tráví čas a jestli ho jeho práce baví).

Dnešní doba z práce dělá jakési náboženství. Je to modla, bez které nemůžeme být. Samozřejmě, že práce je důležitá, ale nezaslouží si být na piedestálu. Možná věříte tomu, že když teď budete pracovat hodně a tvrdě, pak už pracovat nebudete muset. Že jednou přijde hojnost a blaho. Nene, hovadina je to. Znáte někoho takového? Znáte ho osobně? Je šťastný? Myslím, že ne. Lidi, co se dostanou do takového bodu stejně neumí nepracovat. Takže si své bohatství ani neužijou. Nechci tím říct, že nemáte pracovat, jen abyste našli nějaký balanc mezi prací a soukromým životem.

Hodně dlouho mi trvalo, než mi došlo, že není potřeba, abych byla mistr světa amoleta (což teda jsem, z let 2015, 2016, 2017, 2018 a 2019, kdy jsme s Motorsportem vyhráli titul mistrů světa v kategorii WRC 2 *bije se v hruď*), abych měla nějakou hodnotu jako člověk.

Víte kde tohle novodobé nábožeství vůbec vzniklo? Práce bývala přece brána jako "špinavá," až časem Evropská společnost zjistila, že pomocí vědy a techniky umí něco vytvořit, vyrobit a tak došla přesvědčení, že je nadřezaná přírodě. Dříve se pracovalo na dohodu - dneska tak pracují např. truhláři - chcete skříň, na objednávku vám ji udělá. Když se kdysi začalo pracovat na klasickou smlouvu, zhoršily se lidem pracovní podmínky, jejich práva atd. Pozor, tím nechci číct, že je práce jako zaměstnance špatná.

Chci tím jen říct, že málokterý šéf dokáže ocenit váš čas. Většinou za snahu, za to že jste v práci dýl, děláte věci navíc, nebo že děláte za někoho jiného, stejně žádné benefity nemáte. Někteří z nás pracují i po večerech a o víkendech, což je absolutní nesmysl.

Ještě dneska se občas objeví takový ten malý hlásek, který huhňá, že pokud nejsem absolutní špička v jakémkoliv oboru a netrávím prací veškerý svůj čas, tak nejsem nic. Dneska už jsem ale dostatečně výzrálá "dospělá," osoba, která ví, že je to blbost. Ne, vážně. Co z toho člověk má? Když se (ne)zadaří, tak akorát vředy. Do hrobu si to nevezmu. A věřte, jen několik málo jmen je takových, že je znají všichni i po X desetiletích, stoletích, tisíciletích. A co až naše civilizace nebude? Tak vidíte. Raději si ten čas tady užijme a pracujme tak, abychom se uživili. Je to čas, který máte žít.

Naše hodnota ve společnosti je BLBĚ chápána na základě toho, kde děláme a co děláme. Což je špatně. Vždyť už v Bibli je psáno, že sedmý den je den odpočinku. A že hodnota člověka rozhodně není dána prací.

Já už to vím, teď ještě domluvit mému manželovi.