STĚHOVÁNÍ, STĚHOVÁNÍ A ZASE TO STĚHOVÁNÍ

Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. Je jen málo věcí, se kterými takhle jednoznačně souhlasím. Proč se lidi furt stěhujou? No, někdy k tomu dojde ani nevíte jak.

Jako většina lidí i já mám kamarády a známé. Někteří z nich se často stěhovali. Jakože fakt často. Např. jedna z mých kamarádek se snad stěhovala každý rok, nebo mi to tak aspoň připadalo, když jsem na facebooku věčně narážela na její statusy s dotazem, kdo by mohl pomoct se stěhováním. Říkala jsem si proč? Co ji k tomu vede? No nikdy jsem se jí nezeptala. Dneska chápu, že to asi nebylo z rozmaru.

Stěhovala jsem se už celkem 6x a ještě minimálně jednou mě to čeká. WTF?! Na člověka co nemá rád změny je to celkem dost. Jak se to stalo?

Hrozně dlouho jsem měla pohodlíčko. Střední i vysokou jsem měla kousek a tak jsem nebyla nucena se nikam stěhovat. Celé dny jsem stejně trávila ve škole a na formuli, domů jsem jezdívala hodně pozdě večer a víkendy jsem trávila stejně někde fuč, nebo na formuli. Takže byť jsem měla mama hotel z pohedu praní a žehlení, k rozporům mezi mnou a rodiči nedocházelo.

Když jsem začala jezdit do Boleslavi na praxi do Motorsportu, bydlela jsem na kolejích - škodovácké ubytovně chcete-li. Bývala jsem tam 3 dny v týdnu, takže ze začátku jsem si všechny věci vozila s sebou tam a zpátky. Časem jsem tam ale některé věci začala nechávat. Tohle bylo první pozvolné stěhování. Přesun věcí trval nějaké 3 roky a tak to vůbec nebolelo.

Po dokončení inženýra a také praxe jsem musela z kolejí pryč. V Motorsportu jsem nastoupila na normální pracovní smlouvu, ale rozhodla se pokračovat na doktorát. Pořád jsem jezdívala často na Ostravsko, jelikož jsem v rámci doktorského studia musela taky učit. V Bolce byly nájmy vždycky drahé. Přemýšlela jsem, že když tam stejně budu jen 4 dny v týdnu, nemá cenu platit drahý nájem, když spoustu peněz stále ještě projedu. A tak jsem se rozhodla pronajmout si jen pokoj. Druhé stěhování tedy přišlo z kolejí do pronajatého pokoje ke spolubydlícímu, kousíček od Radouče.

Bylo to fajn - stěhovala jsem se jen o pár ulic dál, než kde jsem byla dosud. Věcí ještě nebylo moc, protože valná většina bordela stále zůstavala u našich. Trojková Fabia v kombajnu to pobrala najednou včetně polštářů a peřin, žádný těžký nábytek, hlavně oblečení, krapítek nádobí a serepetičky jako je stolní lampička, věci do školy, trocha kosmetiky atd.

Spolubydlení nebylo zlé. Se spolubydlou jsme vycházeli dobře, většinou se teda téměř nepotkávali, ale když jo, bylo to naprosto v cajku. Velkým plus bylo, že do práce jsem stále mohla chodit pěšky a když jsem přijela v noci autem z Ostravy, nebyl problém na velkém parkovišti zaparkovat. Obchody blízko, Radouč ještě blíž.

Jenomže zhruba po necelém roce se mi naskytla příležitost, která se neodmítá. Pronájem 2kk na starém městě. Byteček přímo na náměstí, za boží nájem. Pakování trošku oříšek, ale první "vlastní" bydlení. Stěhuji se potřetí. Nezdá se to, ale věcí přibývá. Serepetiček je mnohem víc, oblečení taky, přibyla velká lampa. Ale jsem tam sama! Fabka musela jet na 2x, ale dala to.

Není však zlato všechno co se třpytí. Pod bytem masna, které každý den ráno dováželi maso. Jezdívali někde mezi 6-7, což naštve, když nemusíte vstávat takhle brzo. Každý den vytřepaná stará dieslová rachotina, třískání dveří, házení s přepravkama, pískání řidiče. Okna jen na jednu stranu, takže se tomu nevyhnete a v létě větrat musíte. Po večerech povyk z hospody, která byla naproti. Byt fakt krásný, ale okolnosti nic moc. Pěšky do práce už se z tama taky chodit nedalo, jelikož nás mezitím stihli s Motorsportem přestěhovat do nových prostor za dálnici. Tohle se taky počítá jako stěhování? No, budu počítat jen soukromé...

Po 3/4 roce bydlení tam se měly začít zdražovat hypotéky. Hrozilo, že pokud si nekoupím byt teď, nekoupím si ho ještě hodně dlouho. Jako většina lidí jsem vždycky chtěla mít vlastní bydlení. A tak začalo pátrání. Nevěděla jsem, jak dlouho v Bolce budu. Vždycky jsem se chtěla vrátit zpátky na Moravu, ale Motorsport byla moje láska. V té době jsem se taky seznámila se svým přítelem a tak jsem se rozhodla, že kdyby náhodou cokoliv, bude se hodit větší byt. Hledala jsem 3+1 nebo 3kk.

Našla jsem. Přiblížila jsem se původnímu bydlení. Mezi koleje a první pronajatý pokoj. Stálo to peněz jak želez, běhání narychlo, abychom všechny potřebné papíry stihli vyřídit tak, abych dostala hypo kolik jsem potřebovala. Všechno to klaplo a Magnumka se stěhuje počtvrté.

Věcí opět přibývá a s nimi už taky první kus nábytku. Dost těžká komoda. Díky Bohu má můj přítel možnost dojet s dodávkou a se vším mi pomoct. V baráku byly jen schody a tahat to po nich nebyla žádná sranda. Ale hurá. Nový byt, skutečně můj byt, byl sice v 8. patře, ale naštěstí výtah přímo před dveře. Dodávka a tentokrát už můj Swišť to všechno pobrali na jednu cestu.

Nový, prázdný byt. Co byste čekali, než zařizování.. Museli jsme nakoupit nábytek, spotřebiče a s tím vším přichází další serepetičky, jako je nádobí, kytky, svíčky a spousta dalších zbytečných ptákovin, které ale doma máme všichni.

Bydlení paráda. Nikde nic nebylo slyšet, všechno blízko - radouč, obchody, hospoda, parkování eňo ňuňo... Co víc si přát. Jenomže...

S přítelem nám to klape, už nám není 20 a tak chci vědět, jestli má cenu vztah udržovat, nebo ne. Znám spoustu lidí, kteří spolu chodili i několik let a krátce po sestěhování se rozešli. Chtěla jsem vědět, jestli je to i náš případ, nebo ne a chtěla jsem se sestěhovat. Jenomže já pracuju v Boleslavi a přítel je z Moravy. Má tam podnikání a jeho stroj nemá cenu stěhovat. V Čechách by na něm mohl mít kásné zakázky, ale platit pronájem haly, hledat novou klientelu... Přítel si začal hledat práci v okolí MB. Našel. Našel jich několik, ruce by mu urvali. Ale ani jedna práce nebyla taková, jakou bychom si pro něj oba představovali. V rozhodování hrál roli taky ten fakt, že jsme věděli, že tam nechci zůstat napořád a časem se vrátit na východ.

Následovalo nejtěžší rozhodnutí v mém životě - odejít z Motorsportu, nechat celý svůj "dospělý" život v Boleslavi a odstěhovat se pryč. Ve svém vlastním bytě jsem bydlela rok.

Už jste hledali bydlení přes půl republiky? Jakože fakt složitá věc, když se nemůžete dostavit na prohlídku kdykoliv je možnost. Naopak skloubit jich několik v jeden den a navíc o víkendu? Šílenost. Chceme nájem. Díky smluvním podmínkám v hypotéce ještě byt nemůžu prodat a druhou hypotéku nedostanu. Navíc jsme se začali bavit o baráku. O baráku, na který jsem nikdy nechtěla... jo hold, láska dělá s člověkem divy 🤨.

Niméně našli jsme moc hezký byt v Uherském Hadišti. Novostavba v Mařaticích, velký a prostorný 2kk a stěhování po páté. Díky bohu jen druhé patro a veliký výtah. Odstěhovat nábytek z Boleslavi už byl hodně velký boj. Ten posraný gauč se prostě do výtahu v Bolce nevlezl a tak ho bylo potřeba táhnout celých těch 8 pater pěšky... Jako jo, věděli jsme to, protože když jsem ho koupili, borci přišli splavení jak sviňa bo to taky táhli pěšky. Ale teď jsme si to zkusili na vlastní kůži.

Stěhování probíhalo postupně. Přítel jezdíval za mnou dodávkou a vždy cestou domů něco vzal. Měla jsem možnost půjčit si dodávku na stěhování i z práce a jeden víkend jsme to otočili 2x. Celkem jela dodávka tuším 5-6x, zbytek harampádí jsem hodila do Swifta. Přestěhováno.

Byt v hradišti je ale jinak stavěný než ten můj v Boleslavi a tak je ptořeba dokoupit jiný nábytek. Zatímco v Bolce jsem měla televizi na zdi, tady je potřeba televizní stolek. Jenomže obývák je velký a tak tam koupíme celou stěnu... A zase se to nabaluje.

Byt je sice krásný, ale je tam všechno slyšet. Barák není klasický panelák ani stará poctivá cihla, ale moderní materiály. Ježiši susedi dole se mholi bavit v klidu a znělo to, jako by si nám povídali v obýváku. Nehledě na to, že některý ze sousedů okolo si v době kovidu pořídit elektrickou kytaru... a učil se na ni základní akordy. Po chvíli to leze na nervy. Další sousedka vypadla snad z nějakého špatného Německého porna. Její hekání znělo jako návštěva opičárny v ZOO. Bohužel jakýkoliv den v týdnu, kteroukoliv denní hodinu. Ze začátku to bylo vtipné, pak už otravné. Susedka přímo pod náma raplila. Věčně se doma hádali, klidně po sobě ječeli celou noc. Venku se dostavovalo parkoviště. Platili jsme si dvě místa k parkování a zatímco se poslední dům ještě dodělával, neustále nám na místech stáli řemeslníci, pak nám tam stávali sousedé. Věčný boj.

Někdy v době kovidové se nám naštěstí podařil koupit pozemek. Začali jsme vybírat jak by náš dům měl vypadat, řešit všechny věci okolo. Prodali jsme taky byt v Boleslavi. Ale dům nevymyslíte a už vůbec nepostavíte přes noc. Takže nájemní bydlení pokračovalo dál. Bydleli jsme tam dva roky. Řešili jsme, jak to udělat dál. Končila nám nájemní smlouva, baráček se začínal stavět... Prodloužíme tedy smlouvu a po prodloužení dáme rovnou výpověď? Víme, že celý rok už tady nebudem. Platit naráz hypotéku i takto vysoký nájem je hodně náročné...

Aby toho nebylo málo, na jaře se začaly připravovat základy pro další bytové domy hnedka vedle toho našeho. Šlus. Je na čase se odjebat...

Domluvili jsme se s rodiči mého přítele. Mají poměrně velký dům a na přechodnou dobu, než se náš domek postaví, zůstaneme u nich. Je to trochu vtipné. Většina lidí se ve 30 od maminky stěhuje, kdežto my jsme se k mamince nastěhovali. Stěhování po šesté. Každopádně je tady vidina, že zhruba za půl roku se budeme stěhovat už do svého. Máme tady soukromí, protože máme pro sebe celé patro, ale svoje je svoje. Máme spoustu věcí, ale ty jsou uskladněné v krabicích, protože nacpat v podstatě 3 pokojový byt do 1 pokoje nende. Navíc tady nábytek je, takže máme neustále sbaleno a čeká to na převezení do nového. Žijeme teď hlavně v krabicích, ale už ne na dlouho 😊.

Všech těchto 6 stěhování proběhlo v průběhu 6 let. Tohle nezní tak strašně. Když to ale vezmu z druhého pohledu, tak stěhování po Boleslavi a z Boleslavi do Hradiště proběhlo celkem 4x za 3 roky, je to mazec.

Ne, vážně. Stěhování je děs. Mě už se nechce balit ani na dovolenou... Baráček nám stojí, zvenku máme vše hotové, začínají se dělat vnitřky a vypadá to, že po novém roce bychom se mohli nastěhovat. Já doufám, že tohle mé sedmé stěhování už bude poslední, pak půjdu až na krchov. A kdyby se mě v budoucnu děti rozhodly strčit mě ještě na mezizastávku do domova důchodců, tak prosím, ale budou mě muset sbalit a odstěhovat!