TO BYL ALE POROD...

Za tři dny to bude měsíc, co se náš poklad rozhodl přihlásit se o slovo a podívat se na tento svět. Řeknu vám, to byla věc...

Když na něčem děláte a je to těžké, ale nakonec se to povede, je běžné, že se vyprávění zakončí spojením "je to hotové, no ale to byl teda porod." Řeknu vám, že tohle spojení už nikdy nepoužiju.

Příchod našeho skřítka jsem si malovala poměrně jasně. Všem jsem říkala, že mě píchne v břiše a že za 2,5 h bude venku zdravé, krásné, malé, aerodynamické, 2,5 kg miminko. Všichni se mi samozřejmě smáli, že jako prvorodička si protrpím svoje a nad takovým scénářem vůbec nemám ani přemýšlet.

Jednoho krásného středečního odpoledne jsme chtěli strávit pár chvilek spolu s partnerem. Zasedli jsme v kuchyni, přítel si chystal jídlo a já jsem se do sebe chystala naládovat kompot. V tu chvíli jsem ucítila v břiše ohromnou ránu a říkala si, co malou tak vylekalo, že mě takhle kopla. No ucítila jsem podivné rozprostírající se teplo - praskla mi voda. Lidi já myslela, že to udělá žuch a hotovo, nebo že to poteče nějakým čurčkem. No houby, valilo to ze mě jak když se vypouští bazén.

Sebrali jsme tašky a vydali se do porodnice. V autě mi začaly kontrakce, ale nebylo to nic strašného. Dojeli jsme do porodnice, porodní asistentka nám ukázala kam si dát věci a začala vyplňovat papíry. Trochu mě štvalo, že se mě ptá na všechno, co už jsem předem vyplnila, ale teď zpětně to beru tak, že mě asi chtěla rozptýlit. Provedla předporodní vyšetření a zkonstatovala, že porod bude ještě nějakou dobu trvat. Když jsem jí řekla o 2,5 hodinách, zasmála se a říkala, že to v tom případě stihneme odrodit spolu, protože se jim měla střídat směna. Přirozeně mi taky nevěřila, ale nechtěla mě stresovat.

Prošla jsem všema těma věcma, co se před porodem dělají (kdo rodil ví, kdo nerodil vědět nechce) a šlo se do porodního boxu. Tam jsem si vlezla do vany a snažila se trochu prohřát břicho i záda. Nečekala jsem, že by mi kdy rohovka byla malá. Mě se líp dřepělo s roztaženýma kolenama a tam to prostě nešlo, takže mě vana neuspokojila... Kontrakce sílily a porodní asistentka mi řekla, že jakmile to už bude hodně silné, půjdeme na lehátko tlačit. No hodně silné... jelikož obvykle zvládám bolest dobře a už to jakože bolelo, tak jsem řekla, že už je to asi tady a jdem na to. Že drobkovi případně aspoň pomůžu a bude to rychlejší.

Hovno, hovno, zlatá rybko. Výsledkem bylo, že jsem začala tlačit zbytečně brzo.

Porodní asistentka mi říkala, že to vypadá, jako kdybych ani nerodila, protože jsem mezi tlačením ještě stihla vtipkovat. Tlačila jsem jak říkala a podle ní postupovalo všechno správně, pomalu. Ale já jsem to nechtěla pomalu, chtěla jsem to už mít za sebou. Kontrakce jsou. Tlačím? Tlačím. Tak jaktože to ještě není venku.

Jenomže ono to pravé ořechové přišlo až pak. Jakože bolest běžně zvládám dobře, ale tohleto fakt kurva bolelo. Tím, že jsem začala tlačit zbytečně brzo jsem se akorát vysílila a pak jim tam odpadla. Normálně na férovku jsem omdlela. Přiznávám, že si toho z porodu moc nepamatuju, ale vím, že na mě volali ať se proberu, vím, že porodní asistentka neustále mluvila o tom, jak mám tlačit, že jsem zase o krok blíž k té naší princezně.

No ty kráso to bylo něco. Tak nejen že mě to bolelo, nejen, že mě srala tím svým "tlačte, předechněte a tlačte znovu a znova předechnout a tlačte potřetí," když jsem měla problém i s předechnutím napodruhé natož napotřetí, ale neskutečně mě vysírala furt s tou malou princeznou. Nehodlám mít doma princeznu. Chápu, že to nemohla vědět, ale já jsem neměla sílu na to jí něco říct. Jediný kdo to nakonec slíznul byl můj přítel, který mi stál u hlavy a tak slyšel "drž už hubu" jenom on. Přitom to na něj vůbec nebylo myšleno. Ten personál to tam musí mít fakt těžké, když jsou na ně ženské takhle sprosté. Ale fakt to bolí a chcete to mít za sebou.

No mám pocit, že tam bylo aspoň 20 lidí. Tolik jich tam určitě nebylo, jen jak se střdala směna tak tam byly všecky ty baby z té první a pak i z té druhé směny. Vím, že tam byla paní doktorka, které se přezdívá "císařovna" a taky vím, že říkala, že už nezatlačím, že malá už je v porodních cestách 15 minut a že už musí ven. Jenomže to nešlo a tak pořád opakovala, že už nezatlačím. Jelikož jsem tlačila už hodinu, kontrakce ustávaly a já jsem teda neměla potřebu tlačit. Navíc už jsem fakt nemohla. A to i přesto, že mi napíchli oxytocin. Tímhle kecáním, nejspíš, mě ale vyhecovala k poslednímu zatlačení, zatlačili mi na břicho a malá vyklouzla jak střela ven.

Následoval bonding a další věci tam dole o kterých pořádně nic nevím. Jen vím, že mě tam sestřička jakoby "ždímala břicho," po odchodu placenty. To bylo vtipné, to břicho bylo neskutečně měkké, jemně zkoušela, jestli je venku všechno co má být a i tak se to břichno vlnilo jak při bouři na moři. Placentu mi naštěstí nechtěli ukazovat a ani se neptali, jestli ji chci zamrazit na smoothie. Za tohle a za to, že mi nenabízeli ať si sáhnu na hlavičku když leze ven, jsem ráda.

Napíchnutý oxytocin byl buď špatně napíchnut, nebo jak jsem mačkala příteli ruku, pohla jsem si s tím. Všechno mi šlo do svalu a já jsem vypadala jako Pepek námořník. Normální Arnold. Ukázala jsem to sestřičce, ta vytáhla jehlu a že se to spraví. Ještě v noci jsem byla trochu nedůvěřivá, jelikož se to nijak nezmenšovalo, ale do rána to bylo fuč. Jako kdyby ne, musela bych si napíchnout něčím i druhou ruku, protože jako honič bych fakt chodit nechtěla.

Přítel to zvládal perfektně a byť jsem měla strach ho tam vzít, aby neviděl něco, co nemá, jsem ráda, že tam byl. I když jsem část porodu vůbec nevnímala, že u mě stojí, jsem ráda za ty chvilky co si pamatuju. A taky jsem ráda, že to co si nepamatuju, ví on. A že kdyby se něco stalo, věděl co chci. Mimochodem prej viděl absolutně všechno i přes to, že jsem ho v autě po cestě tam prosila ať přemůže zvědavost a nedívá se. Evidentně to s ním ale nic neudělalo. Díky Bohu.

V porodnici i na poporodním jsem si připadala jako v domě bolesti. Když mi začínaly sílit kontrakce a povídám sestřičce, že už to začíná bolet, tak mi s úsměvem a velmi pozitivním tónem odpověděla "no ale to je skvělé! To jste o krok blíž té své princezně." Když jsem na sále po víc jak půl hodině tlačení řekla, že chci rajský plyn, tak mi odvětili, že dvakrát zatlačím a bude tady, že by ho ani nestihli přivézt. Když jsem opáčila, že to ale bolí, tak mi zase s úsměvem řekli "no to je výborné! To znamená, že jde všechno tak jak má." Na poporodním, když jsem šla poprvé na malou, ptala se sestřička, jestli je všechno OK, tak jí říkám že asi jo, jen že mě ten můj podvozek štípe. I ona mi pozitivně odvětila "to je dobře!" Že prej se to hojí. Při ranní kontrole se mě po vyšetření ptali, zda je všechno v pořádku, řekla jsem, že mě při kojení bolí podbřišek. Doktorka řekla "perfektní! To se Vám vlivem hormonů spouštějících kojení začín zavinovat děloha." Takže bomba, fakt že jo... dům bolesti. Jinak si nedovedu představit, že by měli furt všichni takovou radost z toho, že mě něco bolí.

Jo a tu jednu sestřičku si pošlu pro smrt. Ten první den ten podbiřšek docela dost bolel, obvykle bych to přešla, ale věděla, jsem, že budu muset fungovat a tak jsem si řekla, že bych si jeden prášek od bolesti vzala. No do dneška ho nemám. Budiž jí odpuštěno, že se zase střídaly směny a asi si to mezi sebou neřekly.

Nechci popisovat více podrobností, i když bych mohla, ale nemyslím si, že je to tady podstatné. Co bych ale ještě ráda zmínila je to, že obdivuju všechny sestřičky, doktory a doktorky, kteří toto dělají. Musí to být strašně náročná práce. Měla jsem tam taky pár holek ze školy a popravdě, dělat takovou školu a vidět to všechno už na praxi, tak děti rozhodně nikdy nemám. Vážně, smekám. Jak jsem psala dřív, věřte doktorům, ví co dělají.

O tom, jaké to bylo na poporodním, jaké je šestinedělí a jestli se u mě nakonec projevily mateřské pudy nebo ne, se rozepíšu zase někdy jindy. Ten uzlík už si totiž zase vyžaduje mou pozornost. Pokud jsou tady nějaké překlepy, není článek nic moc, nebo něco nedává smysl, je to tím, že si to po sobě nemůžu přečíst... a jsem mega nevyspaná...

Ale co vám budu povídat, malá je zdravá. Porodní hmotnost byla 2,4 kg a od prasknutí vody po její příchod to byly necelé 3 hodiny. Takže jo, je to o tom, jak si to nastavíte v hlavě :)