ULTRAÚNAVA

Únavu znám. Častokrát jsem bývala vzhůru i více dní v kuse, většinou jsem málo spala a to dlouhodobě, takže únava mi není cizí. To co ale zažívám teď jsem si fakt hodně zkresovala.

Všichni mi během těhotenství říkali, že si mám užívat, že ještě můžu spát. Trochu jsem si klepala na čelo jak to jako myslí, když každou chvíli musím vstávat na záchod, neuležím ani tak, ani onak a vlnící se břuch mi rozhodně dělal spoustu věcí, jen mě nenechal spát. I tak jsem se ale svědomitě snažila!

Jojo, teď už to chápu. Nikdy dřív jsem to ale nechápala. Jsem spíš noční živočich a tak mám za sebou spoustu probdělých nocí ať už kvůli učení a přípravě věcí do školy, čučením na televizi, různým akcím a večírkům apod. Byla jsem schopná fungovat více dní bez toho, abych šla spát. Jasně, podávané výkony pak samozřejmě nebyly 100%, ale tak nějak normálně jsem fungovala.

Taky jsem byla zvyklá spávat málo. Dlouhodobě jsem spávala kolem 4 hodin denně. Takže nějaké nevyspání kvůli miminu? To bude v cajku. Nechápala jsem všechny ty matky, jak si stěžují na to, že se nevyspí, že spí třeba "jen" 4 hodiny. A co jako? Já tak fungovala normálně... no jo, nikdo mi totiž neřekl, že sice spíte denně 4 hodiny, ale rozhodně ne v kuse a že nedostanete šanci třeba jednou za 14 dní se jeden/dva dny dospat... a tady je ten kámen úrazu.

Náš drobek není zrovna spavé miminko a i když sem tam záchvěv spavějšího dne je, většinou ho stejne strávím uklízením toho, co jindy "zaživa" nestíhám. Naše miminko chce být totiž na rukách. Když leží, tak brečí. Šátek pomůže tak na hodinu. Takže doma je šílený bordel. Mimino bulí. A nevyspím se. A všechno mě z toho neustálého tahání děcka na rukách bolí.

Teď už je to lepší, ale ze začátku byla vzhůru co 2 hodiny, později co 3 nebo co 4. Jenomže když se hodinu kojí a pak ještě hodinu uspává, tak ze 4 hodin mezi jejím jídlem jsou rázem 2 hodiny. Dospělo to k tomu, že s přítelem neusínáme, my rovnou upadáme do komatu.

Ubrečené miminko je náročné nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Na otázku jestli brečí a co s tím dělám odpovídám, že to vypadá tak, že brečí ona, brečím já, tak si tak skáčeme na baloně a brečíme si do noty. Ne vážně, když už jste všecko vyzkoušeli a miminko furt bolestivě pláče, nemáte s tím co udělat, tak jste z toho na nervy. To je jedna věc. Druhá věc, sere vás všude ten bordel, který se snažíte uklidit, ale nejde to (ne v těchto podmínkách - stále náš dům není dokončen a tak otravujeme tchánovce). Všecko vás bolí, bo to dítě máte neustále na rukách, když ne tam, tak u cecku. A nevyspíte se víc jak 1,5 - 2 h v kuse. Ultraúnava.

Musím podotknout, že mi přítel se vším krásně pomáhá. O malou se stará, doma uklízí. Rozhodně na to nejsem sama, když potřebujem, pohlídají tchánovci... Dokonce se mi občas podaří si i na hodinku přes den lehnout. Nechápu, že to někteří lidi zvládnou kompletně sami. Vím, že třeba musí., bo nic jiného jim nezbývá. Ale obdivuju je.

Tímto se tedy omlouvám všem matkám, které si mi stěžovaly a já nad tím jen mávla rukou, v horším případě jim tvrdila, že to přece nemuže být tak strašné.

Představa, že teď dělám ještě něco dalšího je strašná. Mám měřit a psát disertaci, chtěla jsem pracovat, mám plánovat svatbu, uklízet nový barák, pomalu začít balit a uklidit to tady... no hovno, zatím neudělám vůbec nic. Ale vysvitlo mi světýlko na konci tunelu. Drobka jsem poslední noci na jídlo po 5 hodinách budila, přibírá pěkně, takže už to dělat nebudu. Moc toho stejně v noci nepojí a hnedka mi usne a pak je za 2 hodiny zase vzhůru. Nebo mi jde cecky sežrat a nejsem schopná ji pak uspat.. Takže to zkusím už bez buzení a uvidíme. Zatím je hold každý den úplně jiný.

Tak si držím pěsti, že už to bude lepší.