ZÁSNUBY A ZTRACENÝ DIAMANT

S přítelem tvoříme pár cca dva a půl roku. Minulou neděli se stalo to, na co čeká většina žen - požádal mě o ruku. Jenomže u nás nemůže prostě nic proběhnout hladce a žádost tedy nebyla výjimkou.

O svatbě se doma bavíme už dlouho, nikdy ale nepřišla oficiální žádost. V průběhu jsem přítele informovala o tom, že nechci okázalou žádost o ruku (náhlé pozvání do luxusní restaurace, nebo jiné neobvyklé místo) ani v jinak významný den (na něčí narozeniny, Nový rok).

Chvílema mi bylo i líto, že jsme spolu už takovou dobu a pořád se nic neděje. Kamarádi okolo mají svatby, děti a samozřejmě nátlak vyvýjí i rodina. Oblíbené tchýnino "a vy se budete brát kdy?" či slova maminky "kdy do toho praštíte?" nebo babiččino "já bych se svatby ráda dožila" či úšklebek budoucího švagra s klepáním na hodinky "jste na řadě!"

Vždycky jsem si říkala, že ve 30 už budu určitě vdaná. No jo, 30 na krku a furt nic. Přítel mi pořád říkal, že má v plánu si mě vzít, jen chystá něco speciálního. Vždycky jsem na to kývla, že vím, ale stejně mě to uvnitř trcohu hryzalo. Předpokládála jsem, že čeká na závody a o ruku mě požádá na rally.

Minulou neděli jsme se šli projít na rozhlednu v Uherském Hradišti. Nahodili jsme tempo a docela si mákli. Došli jsme až k rozhledně a přemýšleli, jestli hned půjdeme zpátky, nebo jestli půjdeme ještě kousek dál. Dohodli jsme se, že ještě kousek popojdeme a tak jsem vyrazila. Přítel mi říká "Víš zlato, chtěl bych ti tady něco říct." Podívala jsem se na něj, klečel na jednom koleni a v ruce měl prstýnek.

Samozřejmě jsem přikývla, slzičky byly, následoval objetí... žádost jak má být! Ta specialita, kterou pro mě chystal, byl prstýnek. Sám mi vyrobil titanový prstýnek s diamantem. Je nádherný. Miluju titan a kominace s bílým diamantem je prostě perfektní!

Prý to trvalo tak dlouho, protože sbíral data - dělal si poznámky z toho co se mi líbí a co ne. Nemám ráda vystouplé kameny, nemusím zlato, nemám ráda masivní prsteny, nelíbí se mi, když je prstýnek přeplácaný,... má to se mnou chudák těžké.

Z prstýnku jsem měla ohromnou radost. Hned druhý den jsem si ho navlíkla a jelikož jsme šli do práce až na 11, měla jsem dopoledne čas. Vstala jsem, prošmatlala jsem celé Hradiště k optikovi nechat upravit brýle, běžela jsem do lékárny a pak ještě do obchodu. Spocená až kdo ví kde jsem doběhla domů, převlíkla se a chystala se do práce. Když v tom jsem si všimla, že diamant je pryč. Prstýnek na ruce byl, ale kamínek ne.

Bečák jako kráva! Volala jsem příteli, že jsem ho ztratila, ten mě utěšoval, že to jsou jenom peníze a že se tím nemám trápit. TO JE ALE HOVADINA! Tak já prvně v životě dostanu diamant, on si s tím dá takovou práci a nemám to řešit? Jenom peníze? Nemám tušení kolik diamant stojí, ale asi to nebude jako jít si do obchodu koupit sýr. Prý "neřeš to." No ty píste, to ani náhodou!

Se slzami v očích jsem prohledala tričko, bundu a kapsy. Pročesávání rukávů vypadalo, jako kdybych dojila krávu. Nic. Asi 5x jsem se znovu dívala na prstýnek a přesvědčovala se, že tam opravdu není. Prohledala jsem ledničku, podlahy v celém bytě, běžela jsem znovu k obchodu, ale tam taky nic. Celé dopoledne jsem běhala různě po Hradišti, takže najít takový diamant? To je bez šance.

Ubečaná jsem jela do práce. Tam jsem se svěřila kolegům a jedna kolegyně mě utěšovala, že se nemám trápit, že se ke mě kámen určitě vrátí. Trochu jsem si udělala srandu, že tam dáme kus skla a budeme tvrdit, že je to ten diamant, ke kterému má certifikáty, že to stejně nikdo nepozná. Na to mi přítel řekl, že ani náhodou. Skončila jsem dřív a měla v plánu vše znovu prohledat. Celý den mi z toho bylo na nic.

Prošla jsem celou tu cestu k optikovi jako ráno. Vůbec. Na zemi je tolik kamínků, skla a bordelu, že i kdybych zrovna nebrečela a neměla tak rozostřené vidění a i kdybych ho měla přímo před sebou, nenašla bych ho. Stejně jsem to ale musela projít, pro klid v duši. Jít znovu do lékárny v kaufu nemá smysl, projde tama bambilion lidí. A tak jsem šla domů, znovu jsem prošla cestu k obchodu, kde jsem byla nakoupit a k parkovišti. Prohledala jsem auto. Nic. Na chodbě jsem lezla pomalu po čtyřech, schody totéž. Nic.

Přítel dojel domů, rozebral sifony u umyvadel, jestli se neschovává tam. Vůbec. Prohledali jsme místa pod gaučem, pod skříní... Nic. Převrátila jsem kabelku naruby (a že se tam vejde věcí!) a ani tam nic. Obrečela jsem to znovu. Přítel si sedl k počítači a objednal nový kámen, že jej tam lépe připevní. Moc se mi to nelíbilo. Zanedlouho začínáme stavět barák a tak nejsou šperky zrovna to, za co se teď hodí utrácet. Se slzičkama v očích jsem šla raději vařit.

Opláchla jsem čočku a chtěla si utřít ruce. Vykulila jsem oči, natáhla prst a volala na přítele "OHO! OHO!" Diamant si seděl na utěrce jak největší pánko! Prostě si tam jen tak hověl! Jakoby se nic nedělo.

Zrušili jsme tedy objednávku nového kamene a přítel mi znovu a lépe připevnil kámen do stávajícího kroužku. A drží :) Nakonec tedy vše dobře dopadlo.

Jak jsem říkala, u nás prostě nemůže mít nic hladký průběh.