Nikdo se tě na to neptal... Nikoho to nezajímá... A co jako? ... Komu to cpeš... Proč máme jako lidé neustále pocit nutnosti sdílet... vlastně vše a to i s cizími lidmi. Proč?

Pustila jsem se do praní polštáře z paměťové pěny, z takové té drtě paměťové pěny, aby bylo jasno. Proč? A jak? No čtěte dál, myslím, že se pobavíte...

A je to tady. Druhý potomek je na cestě. Však jsme to chtěli, tak co ten stres?

Jup, hurá! Je to tady. Po X letech stresu, nekonečného zpytování svědomí a nekonečných povinností je to tady. Titul Ph.D., hezky černé na bílém.

Folklór znáte, ne? Červenomodré kytičkované kroje, juchající děvčata, hopsající šohajové, hody, slivka teče proudem... Taková ta typická vesnická záležitost.

Ta naše vesnice česká, ta je tak hezká, tak hezká. Mám nový poznatek!

Jsem hrozný workoholik. Není tomu tak dávno, co jsem dělala výšku, měla práci, stáž a brigádu najednou, k tomu jsem 2x týdně jezdila přes půl republiky. Dělala jsem to tak dlouho. Až moc dlouho... Práce, práce, práce. A nejsem jediná. Ale proč to tak je?

Dle dobrého slovníku je "muset" nedokonavé způsobové sloveso, které vyjadřuje nutnost, povinnost či potřebu něco udělat. Podle mě je to slovo, které vyvolává odpor k dané činnosti.

Stalo se vám někdy, že jste se přistihli, že něco děláte jen ze setrvačnosti? Jen proto, že jste to tak dělali vždycky, nebo jen proto, že nepřišel podnět ke změně?

Tak je to zhruba rok a půl, co se moje drahocenná řiť přesunula z města na vesnici. A jup, zase jsem sesumírovala nějaké věci, které mě překvapily, i když jsem o nich věděla.